Pan G. Vzpomínáš si na text Procitnutí? 2. dubna 2021 jsem do deníku napsal o svém krkolomném studijním protloukání, které na prahu dospělosti rozjasnil jeden učitel. Pan Š.
“V prvním i druhém maturitním ročníku nástavbového studia jsme měli vypsané dva předměty, které nás vyučoval pan Š. Setkávání s ním bylo téměř každodenní a jeho vliv na mě byl čím dál větší. Upravený, dobře naladěný a charismatický byl vždy. Jinak si ho nepamatuji. Nikdy se nenechal vyvést z míry. Postupem času jsem se přistihl, že jeho osobu, vůni i hlas záměrně vyhledávám, nebo si je vyvolávám v mysli. Pan Š. byl vzdělaný muž, vedle pedagogické činnosti vedl firmu, byl ženatý, měl syny. Začal pro mě být nedostižným vzorem. Čím víc jsem ho miloval, tím víc jsem si přál, aby si mě všiml, ocenil, pamatoval si mě.”
Z deníku Pana G. – Procitnutí
Ten pozitivní vliv jeho osobnosti byl nejzásadnější, když jsem se podruhé pokoušel uchopit život a rozhodnout se, kam dál budu směřovat. Od maturity jsme se s panem Š. neviděli dlouhé roky. Jedenkrát jsem mu poslal mail s přáním k narozeninám. Zážitky ze školy pak překryly nové podněty, reálné vztahy a každodenní starosti. Ke svému dospívání se nerad vracím. A vzpomínka na pana Š. byla příliš vybledlá na to, abych se sentimentálně ohlížel zpátky. Dozrál jsem. Ale nezapomněl.
Před několika dny přišel mail. Jeho pisatel při prohlížení internetu našel moji mailovou adresu. Je rád, že mě může pozdravit a přeje mi pěkný zbytek léta. Pan Š. Zaskočil mě. Potěšil. Všechno se vrátilo. Mail jsem si několikrát důkladně přečetl. Přemýšlel jsem. Po publikaci Procitnutí mě dráždila představa, že pan Š. by moje vyznání četl. Říkal jsem si, že po čtrnácti letech, v nichž jsme oba značně zestárli a ze školních zážitků se staly jenom brázdy v paměti, by nemuselo moje vyznání přivést pana Š. do rozpaků. Potěšilo by ho? Kdo ví. Když se učiteli vyzná studentka, je to pro něho o dost přijatelnější, než když se mu vyzná student. Má však alespoň šanci prokázat, jaký je formát. Když bývalý student a učitel už dávno nejsou ve svých rolích, je to pro oba snazší. Přesto my, kteří jsme se někdy zamilovali do svých učitelů a učitelek, si nedokážeme představit, že při setkání s nimi bychom se měli ke svým dávným citům přiznat. I když uplynula spousta let. Samozřejmě, že pocity se vyjadřují lépe písemně než ústně. Vyznání z očí do očí je pro odvážné jedince. To pro vztahy platí obecně.
Heterosexuálové mohou svoje dávné pubertální city vyslovit s humorným podbarvením na způsob my vás všechny tehdy tak milovaly, pane profesore. Všichni se zasmějí, profesorovi naskočí ruměnec a na prsou se mu rozlije blaženej pocit. Ale my, teplí, platonické lásky k učitelům prožíváme izolovaně, tajně, s maximální ostražitostí. Je to vážná věc. Trýznivá. Někdy příjemná. Častěji nežádoucí. Sebemenší projev citové náklonnosti je nemyslitelný za všech okolností. A sdílení s kamarádkou nebo kamarádem je nemožné. Sladkobolné trápení nad pomíjivými školními citečky přebije spalující stud. Pro většinu z nás je to navíc první konfrontace s opravdovou náklonností. Stane se silnou, vážnou a nezapomenutelnou.
Klikl jsem na ikonu Odpovědět, poděkoval za pozdrav a stručně se rozepsal o svém současném životě, kde bydlím, co dělám a tak. A rozhodl se, že to udělám. Ke svému mailu připojím Procitnutí. Učitelův pozdrav jsem považoval za znamení. Mělo to tak být. Nejprve jsem panu Š. rámcově popsal smysl textů v deníku Pana G. a dodal, že jeden z textů je mu věnován. Připojil jsem odkaz. V závěru jsem se ho zeptal na jeho současný rodinný a pracovní život, popřál mu pevné zdraví a odklikl Odeslat. Hotovo. Přiznávám, že na odpověď jsem čekal s mírnou nervozitou. Ale byl jsem spokojený. Kruh se uzavřel.
Teď v mé schránce “leží” neotevřená, tučně vyznačená odpověď. Otevírám poštu a čtu reakci pana Š. Píše o své rodině, matce, vnoučatech. Už neučí. Daří se mu. Jsem rád. Píše i o mně. Hezky. To hřeje. Načínám poslední odstavec, ale o textu ani zmínka. Že bych adresáta opravdu přivedl do rozpaků? Až na konci dopisu je krátká reakce: Váš text mi udělal velkou radost. To znamená, že to četl. Věřím, že se zájmem. Nejspíš si uvědomil křehkost tématu. Reaguje velmi taktně, s citem. Stálo to za to! Víc to nedokážu definovat. Co mi to přináší? Úlevu? Nebylo třeba. Tak proč to nutkání? Protože před těmi čtrnácti lety to pro mě byly zásadní pocity. A těší mě, že o nich ví i ten, kterému patřily. Můžeš si myslet, že je to zbytečné. Podle mě není. Každý šuplík, i ten nejstarší, je potřeba někdy otevřít a udělat v něm pořádek, případně se podělit o jeho obsah a uvolnit místo pro další suvenýry z cesty.
A co z toho plyne? Možná je to apel, abychom se nestyděli za svoje city. Dnešní, i ty dávno vyprchané. Jsou vzácné a často vedou k ušlechtilým myšlenkám a činům. A je-li možné city za vhodných okolností vyjádřit (jako v případě pana Š.), protějšek často potěší. Ať už je to bývalý spolužák, kolega nebo učitel z gymplu. Bez citů by život nebyl k žití. I když se Ti zdají být jiné, než jaké prožívá většina. A kdo se jim vysmívá nebo jimi opovrhuje, není jich hoden.
Tvůj G.
Foto: Anna Soghomonyan, Procitnutí ze snu (web)
