Mlčení

Byl jsem na Prague Pride. Letos poprvé. Předchozí ročníky mě míjely, jelikož jsem nebydlel v Praze. A ani poslední tři roky, kdy se festival odehrával v podstatě pod našimi okny, mě nezlákalo jeho barevné křepčení. Byl jsem trochu ignorant. A pak jsem měl pocit, že víc než festival, který mi tehdy připomínal cirkus, LGBT+ společnost potřebuje serioznější program, příznivě působící na společnost a pomáhající lépe nastavit podmínky pro naše vztahy. Žádné demonstrace. Ale takové programové akce, na nichž se diskutuje o žhavých tématech a k nimž je přizvána široká veřejnost. Zdálo se mi (dnes jsem o tom přesvědčený), že sexuální minority jsou v situaci, v níž byly ženy na prahu 20. století, ne-li horší. Mužský svět v té době akceptoval pronikání svébytných ženských osobností do vyšších společenských kruhů. Přesto muži na ženské schopnosti stále nahlíželi s významnou předpojatostí a ani široká veřejnost nechtěla ustoupit ze svých konzervativních nálad namířených vůči společenskému uznání schopných žen. Teprve roku 1897 začaly rakouské univerzity přijímat první ženy k řádnému studiu. Každé úspěšné zakončení studia bylo u ženy považováno za společenskou událost, o níž psal dobový tisk. Volební právo v našich zemích bylo ženám dopřáno až v roce 1920. Trochu mi to připomíná současné články v rubrikách “zajímavosti” o tom, jak spolu žijí dva muži, jak dvě ženy vychovávají dítě nebo že si dva muži vzali děti do pěstounské péče. Stále je to něco zajímavého. Něco, co stojí za článek na hlavní stránce internetových novin. Exkluzivita. Bizarnost. Je dobře, že se o tom píše. Jenže ještě není vyhráno! Tak proč slavit?

Nesuď, dokud nezkusíš. – Tak nějak bych vyjádřil pocity z festivalu. Když jsem na Střeleckém ostrově viděl stovky barevných lidí korzujících podél řeky nebo sedících na trávníku, užívajících si radost z místa, kde jsme všichni sami sebou, kde se můžeme bavit, obléknout na sebe, co si zamaneme a flirtovat bez obav, změnil jsem názor. Přátelské prostředí. Žádné oplzlosti, které očekávali přihlížející. Ostrov naprosté svobody a rovnosti. Všem škarohlídům bych přál ten pocit zažít. Avšak obávám se, že škarohlíd uvidí černě, i kdybys mu nasadil růžové brýle. Nevidí jiné barvy. Jen tu svoji. Nevadí. Velmi mile mě překvapilo, že v bývalých karlínských kasárnách probíhaly diskuzní panely a výstavy, které celému festivalu dodaly vážnější rámec. Jak je vidět, organizátoři festivalu nezapomněli ani na témata, o nichž se obecně zmiňuji v prvním odstavci.

Jelikož jsem člověk jemnější povahy, po chvíli vstřebávání festivalové atmosféry jsem všem zvukům a barvám unikl do stánku ekumenického sdružení LGBTQ věřících LOGOS, v němž jsem s přáteli strávil celé odpoledne a večer. Okolo stánku procházeli lidé. Někteří se zastavili na kus řeči. Mnozí byli zahalení do vlajek různých barev. Často jsem se ptal co která barva znamená. O dalším členění sexuálních menšin jsem toho moc nevěděl. Byl jsem poučen. Asexuálové se prezentují černo-šedo-bílo-fialovou kvadrikolorou, lesbická vlajka zahrnuje téměř všechny odstíny červené po bílou barvu a kupříkladu transsexuálové hrdě nosí modro-růžovo-bílou trikoloru. Duhová vlajka LGBT+ lidí zkrátka zahrnuje další spektra rozlišení. Zpočátku jsem na tuto snahu rozdrobit menšinu na další fragmenty nahlížel trochu kriticky. Po delší době strávené mezi barevnými lidmi jsem si uvědomil, jak je důležité své citové potřeby specifikovat a vyjádřit. Žádné generace před námi o svých citových a sexuálních zmatcích nedokázaly hovořit tak otevřeně jako my. Neměly pro své pocity pojmenování. A nemyslím tím škatulky, do nichž se zmatený člověk ukryje. Lidská společnost je rozmanitá. Jedním odstínem barvy nelze vyjádřit všechno, co se v různých lidech odehrává.

*

Druhý den mi volala máma. Popisoval jsem jí silné dojmy z festivalu. V průběhu dlouhého rozhovoru jsme vzpomněli i na matčiny sourozence. Moje máma pochází z velké rodiny. Nejdříve se narodila Jitka, již následoval Tomáš, pak Ivan, dále Hana, Láďa, Zdeněk, moje matka a po ní ještě Olga a Petra. Celkem devět dětí, což na přelomu padesátých let a šedesátých nebylo už tak obvyklé. Početnější rodiny však stále měly svou společenskou tradici. Rodina mé matky nebyla věřící, nebyla ani venkovská. Matka vyrůstala v malém městě, které čítá přibližně osmnáct tisíc obyvatel. Z předměstí do centra dohodíš kamenem. Lidé se navzájem znají. Vědí kdo, co, kde, s kým a jak. Komunismus, malé město, vybydlené centrum, špačky od cigaret, turek do sklenice, zaprané hospodské záclony, sešněrované poměry a devět sourozenců. Zkus si to představit. Rodina nestrádala. Děda byl stavební inženýr a babička byla v domácnosti. Děti netrpěly přehnaným luxusem, ale ani stravující chudobou. K svačině chleba s horčicí, k večeři čočka na kyselo. Nebyl čas rozplétat s každým děckem jeho vnitřní pocity. Zvláště v dospívání, kdy citlivý dialog mezi rodičem a dítětem je velmi důležitý. V takové smečce potomků to není snadné, musí-li rodič zajistit, aby byly čistí, nasycení a připravení do školy. Pak už jen vyčistit zuby a spát. Jitka, Tomáš a Ivan, kteří byli nejstarší, se snažili rodičům pomáhat. Mladším sourozencům často dávali najevo, že je okrádají o čas, který by mohli věnovat vlastnímu životu. Nebylo to jednoduché.

V návaznosti na zážitky z Prague Pride jsem se mámy poprvé zeptal, jestli se domnívá, že někdo z jejích sourozenců je minoritně citově orientovaný. S ohledem na průměrnou četnost homosexuálních dětí v rodinách se dá vyvodit, že některý z matčiných sourozenců není heterosexuální. Nebylo by to překvapivé zjištění. Životy mých strýců a tet navenek nevykazují žádnou zvláštní odlišnost od tehdejšího “normálu”. Jitka se brzy vdala a odjela se svým manželem do Moskvy učit se spolupráci se Státní bezpečností. Nutně potřebovali nejnovějšího žigula, tři plus jedna ve Stodůlkách a členství ve straně. Stačila při tom vychovat dvě dcery. Ivan celý dospělý život střídal partnerky a oženil se až na prahu padesátky. Vzal si o deset let mladší matku dvou dcer. Hana si vzala lékaře z Mostu. Syn prodělal mozkovou obrnu a předčasně zemřel. Láďa zemřel ve třinácti letech na otravu krve. Zdeněk se oženil se zdravotní sestrou ze Slovenska. Mají spolu dva syny a jednu dceru. Jenom Tomáš, Olga a Petra s partnerským životem dlouho otáleli. Olga po dokončení střední školy odešla do Prahy, kde žila sama v malém bytě na Proseku. Vzpomínám si, že synovce měla raději než neteře. Měla smysl pro klučičí blbnutí. Sportovní žena. Nosila krátké vlasy, džíny a trička. Nelíčila se. Máma s ní o soukromém životě nikdy nemluvila. Olga byla sama. Trpěla tím? Měla snad partnera nebo partnerku, o nichž před rodinou nemluvila? Je asexuální? Záhada.

Ještě větší záhadou byl Tomášův život. Neměl dívku. Ani ve školních letech, ani v dospělém věku. Pracoval jako technický údržbář v kasárnách. Večery trávil v začouzené hospodě. Silně introvertní muž s krásnýma očima. Partnerům a partnerkám svých sourozenců, synovcům a neteřím se vyhýbal. Stranil se i otce. Navzdory tomu měl velmi intenzivní vztah se svou matkou, která jej za každých okolností bránila. Tomášův život se odvíjel v maloměstském kruhu, jemuž dominoval alkohol a samota. Zemřel v roce 1997 na zástavu srdce. Dva roky po babiččině smrti. Našla ho moje matka. Odešel ve spánku. Tiše. Vysvobozen. Se ztrátou matky se nikdy nesmířil. Po jejím odchodu se ještě víc uzavřel do sebe. Věděla snad jeho matka něco, co neznal nikdo z nás? Moje máma mi v telefonickém rozhovoru potvrdila, že ano. Po zkušenosti s mojí homosexualitou získala srovnání svého vztahu ke mně s babiččiným vztahem k Tomášovi. Jenomže tehdy byla jiná doba. Zatloukalo se. Mlčelo se. A tak dále.

A Petra? Typově podobná Olze. Do svých padesáti žila sama v bytě po matce. Muže nemívala. Posléze si vzala staršího řidiče z povolání. Už tehdy byl těžce nemocný a rok po svatbě nastoupil do invalidního důchodu. Tomáš, Olga a Petra zůstali bezdětní. O jejich citovém životě se mlčelo a mlčí dodnes. Specifické rozkoly uvnitř rodiny, atmosféra malého města a široký věkový rozptyl nakonec vyústily v úplné odcizení všech sourozenců. Moje matka se s nikým ze své rodiny nestýká. Ani já dnes nevím, jak strýcové a tety žijí. Důvody jsou jistě mnohem složitější a vydaly by na samostatný text. K rozpadu rodiny významně přispělo ono magické mlčení. Společenské normy a nezájem způsobily, že v někdejší společnosti Tomášové, Olgy a Petry neznali pojmenování pro své myšlenkové pochody a citové pohnutky. Žili ve zmatku a frustraci. Na obranu proti tlakům nejbližšího okolí mnozí z nich předstírali lhostejnost. Olgy a Petry se v lepším případě přizpůsobily společnosti do té míry, aby je akceptovala. V tom nejhorším případě jejich život skončil předčasně. Jako Tomášův. A to jen proto, že se o některých věcech nemluvilo. Pravdu se nikdy nedovím. Mohu jen spekulovat. Ještě dnes existují rodiny, v nichž je mlčení považováno za způsob řešení nečekaných výzev.

Rozloučil jsem se s mámou, ukončil hovor a v myšlenkách se vrátil zpět na festival Prague Pride, mezi lidi nesoucí barvy, které vyjadřují jejich postoj k citům, sexu a životu obecně. Díky jedinečné svobodě, jež byla našim předchůdcům odepřena, vědí, kam patří. Můžou to nahlas projevit a pomoct tak těm, kteří se teprve hledají. Nemlčí. Diskutují. Žijí.

Tvůj G.

Mlčení. Ilustrace: PanTer

Doporučené texty

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.